Seděli jsme na terase našeho malého domku a zapadající slunce barvilo zahradu do měděna, když Pavel vytáhl už druhou lahev červeného a s provinilým úsměvem pronesl: „Víš, byl to náročný týden, dám si ještě sklenku, ať se mi líp spí.“ Tehdy mi to nepřišlo divné, každý přece občas hledá únik, a já mu nalila, sama jsem si srkla ze zbytků svého bílého. Jenže „náročné týdny“ se začaly hromadit stejně rychle jako prázdné lahve v koši na tříděný odpad